Reklama
 
Blog | Michal Berg

12 zdržovacích argumentů, které oddalují kroky proti klimatické krizi

Nejspíš už jste to slyšeli také – argumenty „klimatických zdržovačů”. Možná od přátel, možná od kolegů nebo někoho vlivného. Dotyčný nepopíral, že změna klimatu je problém ani jeho závažnost, ale tvrdil, že řešení klimatické krize není důležité, že nejsou třeba žádné zásadní změny, že opatření jsou příliš drahá nebo že je zbytečné se o něco vůbec pokoušet. Nový výzkum, uveřejněný v časopise Global Sustainability, shromažďuje tyto typy argumentů a nazývá je „diskurzy zdržování řešení klimatické krize“.

(Překlad článku How ‘discourses of delay’ are used to slow climate action)

Stejně jako dříve vědci sestavili seznamy argumentů klimatických skeptiků, tento výzkum vyhodnocuje různé tvrzení, používaná pro oddalování klimatických řešení. Ty umožňují zneužít klimatické diskuse k tomu, aby byla reálná opatření proti změně klimatu záměrně oddalována.

Zákeřnost takových argumentů spočívá v tom, že směřují proti těm nejsložitějším a nejnáročnějším aspektům řešení změny klimatu, zejména její zmírňování (mitigace) – například jaké politiky a opaření zavést a kdo by je měl financovat. Navíc vždy obsahují zrnko pravdy, jinak by vlastně ani nefungovaly.

Tento článek se snaží popsat společné rysy argumentů používaných v diskurzu klimatického zdržování a pomoci s jejich rozpoznáváním.

Čtyři strategie

Sociologové studující změny klimatu identifikovali 12 typů argumentace klimatických zdržovačů. Podle společných rysů je lze rozdělit do čtyř hlavních strategií:

  • „přesměrování odpovědnosti“
  • „prosazování neúčinných řešení“
  • „zdůraznění nevýhod“
  • „kapitulace“.

Diagram níže tyto strategie shrnuje.

1) Ostatní mají jednat první: Přesměrování odpovědnosti

  • Whataboutism – Naše emise jsou zanedbatelné v porovnání s (… ), nemá smysl nic dělat, minimálně dokud (…) také nezačne.
  • Výmluva “černého pasažéra” – Snižování emisí nás oslabí. Ostatní nemají v úmyslu je snižovat, a to nás poškodí.
  • Individualismus – Konečnou zodpovědnost za řešení změny klimatu nesou jednotlivci a spotřebitelé.

2) Zásadní změny nejsou nutné: Prosazování neúčinných opatření

  • Technologický optimismus – Měli bychom se soustředit na rozvoj technologií, které odemknou nekonečné možnosti řešení změny klimatu.
  • Hodně mluví, málo dělá – Jsme světovými lídry v boji proti klimatické krizi, máme ambiciozní klimatický cíl a vyhlásili jsme stav klimatické nouze.
  • Řešení na bázi fosilních paliv – Naše fosilní paliva jsou součástí řešení, začínají být efektivnější a jsou mostem k nízkouhlíkové budoucnosti
  • Žádný bič, jen cukr – Společnost bude reagovat pouze na pozitivní motivaci a dobrovolná opatření, omezující opatření neuspějí a měli bychom se jim vyhýbat.

3) Změny budou zničující: Zdůraznění jejich nevýhod

  • Perfekcionismus – Měli bychom vyhledávat pouze bezvadně navržená řešení, podporovaná všemi zainteresovanými stranami, jinak budeme plýtvat omezenými příležitostmi k jejich přijetí.
  • Apel na sociální spravedlnost – Klimatická opatření jsou drahá. Náklady ponesou ti nejzranitelnější, pracující lidé si nebudou moci užít dovolenou
  • Apel na kvalitu života – Ekonomický rozvoj není možný bez fosilních paliv. Když je zavrhneme, vezmeme nejchudším lidem právo na moderní důstojný život.

4) Zmírnění změny klimatu není možné: Kapitulace

  • Změna je nemožná kvůli naší povaze – Každý pokus o snížení emisí jde proti našemu způsobu života nebo lidské povaze, a proto je změna v demokratické společnosti nemožná.
  • Už je pozdě, čeká nás cesta do záhuby – Všechny zmírňující kroky přichází moc pozdě nebo už nemají cenu. Katastrofický scénář klimatické krize už nevyhnutelně nastane. Musíme se adaptovat nebo přijmout svůj osud.

Kdo za to může?

První ze strategií se točí kolem otázek, kdo by měl jednat jako první a kdo nese za emise největší odpovědnost. Tato strategie je nazvána „přesměrování odpovědnosti“.

Často považujeme za samozřejmost například myšlenku, že pro snížení naší závislosti na fosilních palivech jsou nezbytné jak individuální, tak i systémové změny. Yale University však tento postoj nesdílí, jak se ukázalo ve způsobu, jakým obhajovali rozhodnutí nepřestat investovat do fosilního průmyslu – my tuto strategii nazýváme “individualismus”.

„Yaleova univerzita se řídí principy založenými na myšlence, že příčinou změny klimatu je spotřeba fosilních paliv, nikoli jejich produkce. Není správné, pokud bychom se v diskusi o odklonu investic zaměřovali pouze na dodavatele fosilních paliv, a ignorovali škody způsobené spotřebiteli.“

Výzkumníci dále narazili na řadu příkladů politiků a představitelů energetického odvětví, kteří prosazují tzv. „whataboutism“. Jde o tvrzení, že vzhledem k tomu, že právě jejich země nebo firma představuje jen malou část globálních emisí, v konečném důsledku nezáleží na tom, zda přijmou opatření a budou bojovat proti změně klimatu, nebo ne, a konat by měl někdo jiný.

(Samozřejmě věda v tomto bodě mluví zcela jasně: pokud se chceme vyhnout změně klimatu o více než 1,5 °C, musíme do roku 2050 všichni společně dosáhnout čistých nulových emisí CO2.)

Například premiér Andrej Babiš v roce 2019 na valném shromáždění OSN přednesl stanovisko, že Evropa již svou úlohu při boji proti klimatické krizi splnila, proto by odpovědnost nyní měly převzít ostatní státy. „Mimo Evropu došlo v roce 2018 k navýšení emisí o 1050 milionů tun, to je padesátkrát víc, než o kolik jsme v Evropě snížili (emise). Evropa pro to dělá dost a hlavně jsou v rámci Evropy také mechanismy, jak to vymoci. U jiných zemí to tak vůbec není.”

„Koukej! Veverka!“ 

V další skupině debaty se nachází argumenty, Další skupina příkladů zahrnuje argumenty, které staví do popředí relativně nepodstatná řešení změny klimatu a tím přesouvají pozornost od účinnějších opatření.

Patří mezi ně spoléhání se na nejisté technologie a možné budoucí vědecké průlomy (technologický optimismus), vágní tvrzení, že fosilní paliva jsou součástí řešení („řešení na bázi fosilních paliv“), nebo vyzývání k dobrovolným krokům namísto restriktivních opatření, jako je uhlíková daň („žádný bič, jen cukr“).

V následujícím příkladu britský ministr zdravotnictví Matt Hancock pro BBC uvedl že „není potřeba, abychom méně létali“ (navzdory emisím CO2, které létání produkuje), protože problém vyřeší technologie: „Nové technologie jsou cestou ke snížení emisí uhlíku. Příkladem takových řešení se mohou stát elektrická letadla, a to už v nepříliš vzdálené budoucnosti.“

Další běžný typ zpomalovacího diskurzu používá jako argument proti konkrétním návrhům možné ztráty pracovních míst a náklady spojené s přechodem na jiný druh energie. Je na místě zabývat se sociálními aspekty v souvislosti s řešením klimatické změny, jako je rovnost příležitostí, sociální spravedlnost a udržitelný rozvoj. Nicméně bylo zjištěno, že zájmové skupiny, které se aktivně staví proti navrhovaným opatřením, často tyto argumenty používají zejména k vlastním cílům.

Proto se například diskuze o přechodu na alternativní zdroje energie bežně točí kolem hrozby ztrát pracovních míst v uhelném průmyslu („apel na sociální spravedlnost“), zatímco dopady na sociální spravedlnost v případě, že klimatickou krizi nebudeme řešit, v debatách zcela chybí.

Ministr životního prostředí Richard Brabec z hnutí ANO v rozhovoru pro Radiožurnál o prolomení těžebních limitů zaujal stanovisko, že centrem debaty není energetický průmysl, ale malospotřebitelé. Říká, že „je tady reálné riziko, že bez prolomení limitů na Bílině bude někdy po roce 2022 až 25 skutečně nedostatek uhlí pro teplárenství a to takzvané tříděné uhlí pro malospotřebitele a těch malospotřebitelů je stále ještě kolem 600 tisíc, kteří dneska topí uhlím. To by byl ten reálný problém“. V tomto případě použití apelu na sociální spravedlnost efektivně přesouvá pozornost pryč od problému nadměrné těžby uhlí.

„Stejně už je pozdě“

Poslední kategorie zdržovacích strategií argumentuje jednoduše tím, že před změnou klimatu bychom měli kapitulovat. Společnost se podle tohoto diskurzu nemůže změnit, a i kdyby mohla, stejně by již bylo pozdě.

Všechny předešlé strategie připouští, že zmírňování (mitigace) změny klimatu je možná, i když ne nutně žádoucí. Avšak diskurz „kapitulace“ zpochybňuje samotnou základní představu, že by mitigace vůbec fungovala, a má velký potenciál vyvolávat rezignaci a pocit strachu.

Konečným důsledkem je, že ověřená opatření, která je možné rychle zavést – například investice do veřejné dopravy, ústup od uhlí nebo rekonstrukce a zateplování budov – jsou bagatelizována nebo přehlížena.

Ačkoliv jsou jednotlivé zdržovací strategie ve výzkumu popisovány odděleně, v diskuzích se často objevují společně Spoluautor výzkumu Dr. Giulio Mattioli demonstruje tento jev na příkladě rozšiřování letišť ve Velké Británii, kde jejich zastánci poukazují na to, že každé jednotlivé letiště představuje pouze několik procent letecké dopravy a emisí ( strategie „whataboutism“), přičemž ale také přidávají argumenty o „čistém létání” (a tedy strategie „technologický optimismus“).

Rozumná debata

To, že někdo používá v diskuzi zdržovací argumenty, nemusí nutně znamenat, že chce řešení klimatické krize skutečně pozdržet. Racionální debata o různých technologických a politických možnostech řešení změny klimatu nebo o tom, kdo by měl nést větší odpovědnost za jednotlivé části problému, je samozřejmě nezbytná.

Když se však podíváme na reklamy produkované lobbistickou skupinou American Petroleum Institute (Americký ropný institut) vysílané během Super Bowlu a dalších velkých televizních událostí v roce 2017, použití zdržovacích taktik je zde evidentní. V jednom konkrétním příkladu jsou obrazy desítek pracovních míst v odvětvích fosilního průmyslu postaveny proti požadavkům na zvýšení energetické účinnosti a snížení emisí.

Profesor Robert Brulle, prof. Naomi Oreskes a jejich kolegové již dlouho poukazuje na to, že tento typ strategie je součástí průmyslové lobby, která se snaží utvářet veřejnou diskusi o výrobě energie v USA s konečným cílem omezení regulace a nákladů na dodržování předpisů.

Ačkoli zpomalovací argumenty mohou znít přesvědčivě, identifikace a typologie, jež jsou uvedeny v tomto článku, mohou lidem pomoci rozpoznat, kdy a jak jsou tyto strategie používány. Nově vznikající výzkum dokonce naznačuje, že veřejnost může být vůči těmto tlakům více imunní, pokud bude preventivně s obsahem a záměrem takových argumentů seznámena.

Další výzkumy by mohly rozvinout konkurenční diskurzy o odpovědnosti, zkoumat a prosazovat nejúčinnější politická opatření a přispět k tomu, aby tato opatření byla spravedlivá a progresivní.

Autorem článku je William Lamb, výzkumník MCC Berlin. Zveřejněno pod licencí Creative Commons BY-NC-ND 4.0.. Překlad Michal Berg a Eliška Kalinová. Úpravy oproti originálu provedeny se svolením autora.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama