Reklama
 
Blog | Michal Berg

Při přepočtu na obyvatele je Česko s historickou produkcí CO2 nejhorší v Evropě

Dle výzkumu Carbon Dioxide Information Analysis Center (CDIAC) z roku 2014 je Česká republika na 36. místě v produkci CO2 na obyvatele. Naše umístění v žebříčku se může zdát na první pohled uspokojivé a dál nám umožňuje zůstat v iluzi, že se nic neděje a že naše emise jsou jen zlomkem ve světě. Na základě toho by se dalo říci, že jsme na tom relativně dobře oproti jiným vyspělým státům, jako je například USA, a můžeme na ně ukazovat jako na ty, kteří by měli problémy klimatu řešit hlavně.

Nicméně pokud zkoumáme množství oxidu uhličitého vyprodukovaného určitou zemí, měli bychom toto číslo vnímat i v kontextu moderních dějin. Absolutní číslo, tedy počet tun za rok na osobu, je pro většinu populace téměř nic neříkající, a navíc i fakticky nepřesné, protože oxid uhličitý se v atmosféře kumuluje. Abychom porozuměli jakou má každá země skutečnou odpovědnost je nutné prozkoumat historické emise za poslední tři století. Po takové analýze – pro někoho možná překvapivě – na tom Česko není zas až tak dobře.

Pokud sečteme všechny emise jednotlivých zemí v historii, pořadí 20 nejvýznamnějších emitentů je následovné:

Česká republika je na 15. místě v porovnání s dalšími 200 zeměmi světa (tabulka zahrnuje pouze země s populací větší než 2 miliony). Pro zjednodušení výpočtu, množství oxidu uhličitého vyprodukované Českou republikou zahrnuje i CO2 vyprodukované Slovenskem za doby Československa, což částečně zkresluje údaje v tabulce. Z této tabulky je zřejmé, že pokud počítáme historické emise, a nejen emise za jeden rok, jsme zodpovědní za velkou porci emisí v průběhu dějin. A pozorný čtenář si všimne i toho, že za námi jsou v tabulce i země, které mají značně více obyvatel.

Pro větší kontext totiž musíme zahrnout i počet obyvatel a vypočítat tak historické emise per capita (na jednoho člověka). Aby data nebyla zavádějící, bude tento článek porovnávat historické emise per capita pouze napříč zeměmi Evropy, protože mají zhruba podobnou demografickou dynamiku (tedy přírůstek a úbytek obyvatel). Pokud tedy přepočítáme historické emise na historické emise per capita, výrazně se nám změní pořadí jednotlivých zemí. Viz následující tabulka.

Z koncové analýzy vychází, že Česká republika je evropským číslem jedna v historických emisích na člověka. Můžeme sice také namítnout, že data jsou zkreslená, protože Česká republika musela například za druhé světové války vyrábět a zbrojit pro Německo nebo protože byla nucena do industrializace za komunismu. Podobné historické kontexty mají i další země (dejme tomu Británie, která také musela mobilizovat průmysl za války). I přes všechny historické komplikace to nic nemění na faktu, že naše emise rozhodně nelze považovat za zanedbatelné. Vymlouvat se na to, že jsme průmyslovým státem, je čirý alibismus – naopak, právě průmyslová historie a tedy i vyšší podíl na současné klimatické krizi jsou jedním z důvodů, abychom se snažili snižovat emise mnohem více a rychleji.

Další možnosti srovnání

Při porovnávání emisí států se využívá také také tzv. „Kaya identita“, která vypočítává emise CO2 v zemích podle obyvatelstva, příjmu, energetické náročnosti ekonomiky a spotřeby energie. Pro hlubší porozumění historických emisí v kontextu České republiky můžeme porovnat Českou republiku a Rakousko od roku 1830 do roku 2000, protože jsou si tyto země demograficky podobné. Právě tomuto srovnání se ve svém textu věnují Simone Gingrich, Petra Kušková, a Julia K. Steinberger.

Jejich analýza poukazuje na fakt, že největší rozdíly nastaly v poválečném období – do roku 1980. V těchto letech Česká ekonomika stavěla zejména na těžkém průmyslu a naplno využívala svých zásob uhlí. Zajímavé však je, že přestože obě země prošly značně rozdílným historickým vývojem, jejich emise v současnosti dosahují podobných hodnot. Důvodem je, že na emisích se nepodílí jen průmysl, ale také individuální spotřeba občanů a jejich chování na trhu. Bohužel, CO2 emise obou zemí jsou stále téměř dvakrát tak vysoké, než je světový průměr. Zásadní rozdíl nyní však spočívá v tom, že Rakousko má ambiciozní akční plán k brzkému snižování emisí, zatímco Česká republika ne.

Z toho vyplývá, že pokud chceme přispět svou vlastní odpovědností za stav klimatu, nelze se vymlouvat na ostatní země. Žádná země nemá „zanedbatelný podíl“, a už vůbec ne při historickém srovnání. Proto i Česko musí vyvinout úsilí pro zmenšení své uhlíkové stopy a mířit k nulovým emisím. A čím dříve nahradíme výmluvy konkrétní akcí, tím lépe.

Další informace o emisích skleníkových plynů v Česku najdete na webu faktaoklimatu.cz

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama