Reklama
 
Blog | Michal Berg

Pět let bez firmy

Dneska je to 20 let, co byla do obchodního rejstříku zapsaná moje bývalá firma, a 5 let od mého odchodu z podnikání. Jak jsem před těmi pět lety napsal, k rozhodnutí odejít z byznysu mě přiměl zejména pohled na důležité problémy světa a s nimi spojenou změnu priorit, čemu bych se chtěl v životě věnovat. “Jak to dopadlo?”, píše se obvykle ironicky u takových historických statusů. Pokud vás moje zkušenost zajímá, čtěte dál.

Dodnes to považuju za jedno z nejlepších rozhodnutí ve svém životě a nikdy jsem toho nelitoval. Zpočátku jsem ten pocit přirovnával k tomu, jako když se s někým rozejdete po delším vztahu: víte toho o sobě víc, než byste chtěli; když se potkáte, tak je to takový divný pocit; občas vám do hovoru ještě proklouzne už nepatřičné slovo “naše”; ale časem vás nový život vašeho/vaší ex přestane zajímat úplně, protože máte v tom svém nové a jiné věci.

Spokojenost s tím rozhodnutím platí i přesto, že (jak to glosoval už nevím kdo přesně): když jste se s Klárkou brali, byl jsi úspěšný podnikatel, když se vám narodila dcera, byl jsi neúspěšný politik 😉 Samozřejmě míra úspěchu je zejména v takovém běhu na dlouhou trať jako je politika relativní a s touhle etapou jsem ještě zdaleka neskončil.

Zpátky ale ke konkrétním zkušenostem. Bez odchodu z firmy bych jistě neměl jedinečnou příležitost sdílet už skoro po dva roky rodičovskou péči naší dcery v podstatě napůl. Každý den jsem vděčný za to, že mě Nora nezná jen jako někoho, kdo večer dorazí z kanceláře a že drtivá většina péče není jen na matce. Jak moc se nám to daří je na jinou diskusi, ale tento zážitek ve mě upevnil přesvědčení, že bych opravdu chtěl, aby možnost sdílet rodičovskou byla dostupná všem.

Další obrovské poznání, které si z uplynulých pěti let odnáším, je fakt, že ve vlastní firmě děláte jen s lidmi, které si vyberete. Zní to banálně, ale myslím že je to jedna z nejzásadnějších výhod podnikání, o které se málokdy mluví nebo píše a kterou skoro v žádné jiné profesi nezažijete – vždycky dojde k tomu, že musíte spolupracovat s lidmi, kteří vám vyhovují méně, kteří mají jiné cíle, hodnoty nebo způsoby fungování. Po tolika letech ve firmě, jejíž obsazení si v rámci možností pipláte k dokonalosti mi tento rozdíl přišel jako jeden z největších nárazů na realitu. A samozřejmě, politika je celá postavená na tom, že spolupracujete, nebo alespoň se potkáváte s lidmi, které jste si nevybrali a nebo dokonce které byste si nikdy nebyli vybrali, pokud by byla ta možnost;). Což ale nevylučuje, že je taky plná překvapivých a naplňujících setkání, ke kterým byste se jinými cestami zřejmě nedobrali.

Třetí a taky málo viditelná skutečnost je odlišné vnímání ze strany druhých lidí v podnikání a v politice. Jako podnikatel (pokud teda neděláte vysloveně prasárny), tak i když podnikáte v naprosto nedůležitém byznyse a děláte věci, bez kterých by se svět bez problémů obešel (ano, jako třeba že děláte weby o hokeji), tak vás lidi mají docela rádi, myslí si o vás že jste schopný a úspěšný, a dokonce vás zvou, abyste o svých zkušenostech povídal druhým – na školách, na cool konferencích nebo v novinách. A tohle všechno vám – a hlavně vám osobně – ještě vydělává peníze, někdy i docela pěkné.

Když pak přeskočíte do politiky, všechno se otočí. Vlastní peníze a nekonečný čas v tom spíš utrácíte, rádo vás má mnohem míň lidí a ti, kteří vám za vaši práci v byznyse pochlebovali na vás nenechají nit suchou – přestože obvykle trávíte ty nekonečné hodiny věcmi, ze kterých osobně nemáte vůbec nic a naopak jsou ku prospěchu někomu nebo něčemu jinému. (Samozřejmě by pak šlo ještě zmínit vyslovené prasárny, které o vás mohou třeba “vážení” senátoři rozhlašovat, ale s tím tak nějak člověk od politické konkurence počítá – ten můj povzdech směřuje spíš k běžným lidem, známým nebo kamarádům, u kterých tu změnu pohledu těžko vysvětlit).

Aby to nevyznělo špatně, nestěžuju si. Dělám věci, o kterých si myslím že je potřeba se jim věnovat a dělám je ze svobodné vůle. Přišlo mi ale důležité, aby ve veřejné debatě zazněla i tahle zkušenost. A to třeba i v souvislosti s tím, že do politiky nemá mnoho lidí vůbec ochotu jít – a ti, kdo tento krok udělají, si musí hned od začátku projít ne úplně příjemnou proměnou vnímání od svého okolí nebo od veřejnosti jako takové (nebo rovnou hromadou hejtů, jako Mikuláš Minář, David Ondráčka a další lidé kolem jejich projektu, když jsme u toho).

A poslední věc: jen málo věcí v politice se dá konkretizovat v podobě nějakého úspěchu. Zatímco ve firmě vám chodí prachy na účet a občas to proložíte nějakým velkým projektem nebo konferenční párty, v politice to skoro není. Jasně, můžete uspět ve volbách, ale to samo o sobě nic neznamená. Naopak, obvykle se věnuje obrovské množství času věcem, které se nakonec vůbec nestanou nebo jejich vliv se projeví až za tak dlouho, že si toho nikdo nevšimne. Naopak největší uspokojení pak přinesou obvykle drobné a obecně nedůležité věci, jako když vám starší paní ze sousedství poděkuje, že jste pomohli, aby nepokáceli strom v její ulici.
Tahle věc, která do velké míry ovlivňuje vaši motivaci a fokus, pak vynikne o to víc v situaci, kdy hlavní problém, se kterým se naše generace utkává – tedy klimatická krize – je natolik obří a neuchopitelný. Ale právě proto, že je v sázce tolik, to moje přesvědčení pořád trvá.

Klukům a holkám v mojí bývalé firmě k jejím kulatým narozeninám přeju, aby se se současnou nelehkou situací poprali jak nejlépe to půjde.

A nám všem, aby v politice bylo – bez ohledu na politické přesvědčení – více lidí, kteří mají dostatek pokory, soudnosti a schopností lidem dávat méně příležitostí, aby se na lidi v politice dívali skrz prsty.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama