Reklama
 
Blog | Michal Berg

Reforma autorského práva: ohrožení internetu jak jej známe. Wikipedie upozorní stávkou

Celoevropská reforma autorského práva byla svými navrhovateli pojata jako velkolepý příběh, který dokáže přivést copyright do 21. století, zajistit férové ohodnocení autorů uměleckých děl a zároveň při tom zachrání upadající žurnalistiku. Pětiletý proces přinesl normu v takové podobě, která – bude-li finálním hlasováním europarlamentu přijata – v lepším případě původní očekávání nenaplní, v horším případě situaci v digitálním světě zhorší.

Na tomto zhodnocení se víceméně shodují kritici nové legislativy z řad akademiků, vydavatelů, technologických firem nebo občanské společnosti. Zdlouhavé a často ne příliš transparentní projednávání návrhu nakonec vyústilo do paradoxní situace, že s finální podobou směrnice nejsou spokojeni ani ti, v jejichž zájmu byla navržena – velcí držitelé práv z řad hudebního a audiovizuálního průmyslu.

„Současná podoba návrhu nejenže nesplňuje své cíle, ale dokonce může postavení evropských tvůrců a producentů zhoršit. Než taková směrnice, to raději žádná,“ píše se v dopise, který Evropské komisi adresovala skupina organizací včetně IFPI (Mezinárodní federace fonografického průmyslu), velkých evropských fotbalových soutěží jako Premier league nebo Bundesliga nebo i české Asociace komerčních televizí, kam patří Nova, Prima a Óčko.

Evropský parlament tak stojí před nesnadným rozhodnutím. Přijmout návrh v podobě, která vyhovuje jen málokomu, nebo vyslyšet kritiku z mnoha stran (včetně petice s téměř pěti miliony podpisů) a zahodit pět let práce? Finální hlasování bude na programu v nejbližších týdnech.

Autorské právo pro 21. století
Na nutnosti upravit pravidla pro autorské právo se shodují všechny zainteresované strany. Aktuální předpisy jsou 18 let staré a nevyhovují dnešnímu digitálnímu světu. V rámci „mírného pokroku v mezích zákona“ obsahuje nová směrnice o autorském právu na jednotném evropském trhu i opatření, která nevyvolávají kontroverzi a která jsou považována za potřebný posun kupředu.

Například směrnice jasně stanovuje, že není možné autorsky chránit zobrazení děl, která jsou již volně dostupná, například historických obrazů. Jejich fotografie nebo videozáznamy tak jsou také volnými díly.

Posun kupředu představuje i ukotvení takzvaných „out–of–commerce“ děl. Tedy výtvorů, které již není možné komerčně ani jinou obdobnou cestou získat, ale jejich autorská ochrana stále nevypršela. V mnoha případech není možné pro jejich užití souhlas autorů získat (například proto, že již nežijí a nemají žádné nástupce), a knihovny, archivy nebo muzea tak nemohou tato díla zpřístupnit, například jejich digitalizací. Tuto situaci směrnice řeší a pokud bude přijata, dojde tak k výraznému zlepšení dostupnosti velké části děl ze 20. století.

Naopak za nevyužitou příležitost označují kritici směrnice absenci celoevropského sjednocení takzvané „svobody panoramatu“. V některých zemích EU totiž fotografie budov, soch nebo jiných autorských děl ve veřejném prostoru není možné šířit bez souhlasu autora daného díla.

Návrh směrnice se také vůbec nijak neodvážil otevřít téma zkrácení a harmonizace současné délky ochrany autorských děl, přestože i tato otázka byla velmi často zmiňována v úvodních veřejných konzultacích. Autorská díla jsou nyní v EU chráněna 70 let po smrti autora; původní Bernská konvence chránila díla 50 let, v zemích EU navíc platí různá pravidla a výjimky.

Může autorský zákon zachránit žurnalistiku?
První náraz mezi ušlechtilým záměrem a neadekvátními dopady obsahuje článek 11 nové směrnice. Jeho podoba má řešit problém udržitelnosti vydavatelů novinových titulů v digitálním světě, kdy drtivá většina obsahu je k dispozici zdarma, přičemž online platformy jako vyhledávače nebo sociální sítě tento obsah podle názoru vydavatelů zneužívají pro svůj byznys, aniž by jeho tvůrcům cokoli zaplatili.

Návrh článku 11 tak po internetových platformách vyžaduje, aby vydavatelům platily přiměřený poplatek za to, že využijí část jejich obsahu v podobě titulku, náhledového obrázku a výňatku textu na svých serverech, jako je například Google News, ale také homepage Seznam.cz.

Vydavatelé novin se zde nacházejí ve schizofrenní pozici, kdy na jedné straně dělají všechno pro to, aby z vyhledávačů, agregátorů a sociálních sítí získali co nejvíce návštěvníků (například tím, že do kódu svých stránek umisťují speciální značky pro atraktivnější sdílení jejich obsahu na sociálních sítích), na druhé straně namítají, že tyto služby zneužívají jejich obsah bez přiměřené kompenzace.

Že podobné opatření v nejlepším případě nepřinese žádné zlepšení, v horším případě pak zhorší dostupnost a šíření informací na internetu, se mohli přesvědčit uživatelé i vydavatelé v Německu a Španělsku. Zavedení povinnosti platit za náhledy a odkazy vedlo v Německu k tomu, že Google nejprve ze svých služeb velké vydavatelské domy odstranil, ty pak pod dopadem nezanedbatelného snížení návštěvnosti dobrovolně souhlasily s poskytnutím licencí zdarma. Ve Španělsku, kde legislativa neumožňovala bezplatné licence, pak Google zrušil službu Google News úplně.

Majitel Seznamu Ivo Lukačovič se na twitteru nechal lehce ironicky slyšet, že pro to, aby vyhledávače nevyužívali obsah jednotlivých internetových médií, mají jejich autoři dostatek nástrojů už nyní. Měl tím na mysli technická opatření, kterými každý majitel webu může vyhledávačům na svou stránku zakázat přístup. Je ale nabíledni, že pak se to projeví na poklesu návštěvnosti takového webu.

Na internetovém trhu panuje přesvědčení, že internetová média potřebují vyhledávače a sociální sítě více, než je tomu naopak. Jak uvedl zmíněný Lukačovič, pro Seznam.cz je odkazování na cizí mediální weby byznysově naprosto nepodstatné – s výjimkou těch, se kterými má již nyní dohody o vzájemně výhodném postupu. Sezbam jim přivádí návštěvnost a weby využívají reklamní systém Seznamu. Pro mnoho webů by naopak neodkazování z hlavní stránky Seznamu mohlo znamenat zásadní propad návštěvnosti, jak ve svém výzkumu Mapa médií ukazuje analytik Josef Šlerka. Podle jeho zjištění přináší Seznam pro některé, byť ne ty úplně nejvýznamnější zpravodajské weby, až polovinu návštěvnosti.

Je tedy zřejmě těžko představitelné, že by Seznam nebo Google začali dobrovolně platit zejména menším médiím za to, že výňatky jejich obsahu na svých stránkách využijí. U Seznamu je tato potřeba navíc snížena i tím, že disponuje velkým množstvím zpravodajského obsahu „z vlastní stáje“, a i bez cizích webů je jeho nabídka dostatečně bohatá.

Jak se zachová Google, se dá jen spekulovat, protože ten vlastní zpravodajský obsah nemá, nicméně je pravděpodobné, že se bude snažit využít svou dominantní pozici v některých zemích a dohodnout se s největšími hráči na nějaké vzájemně výhodné dohodě, jako tomu bylo v Německu. Taková dohoda ale vydavatelům žádné nové zdroje nepřinesla, pouze jim „zachránila“ zhruba 15 procent návštěvnosti, které jim Google přináší. Menší media pak budou pro Google zřejmě nedůležitá úplně.

Kritici tohoto ustanovení navíc upozorňují, že kromě toho, že na příjmy mediální scény nebude mít zřejmě žádný vliv, tak může svou nejasností při aplikaci zkomplikovat používání odkazů na mediální weby a výňatků z nich pro jiné projekty, které nejsou primárně komerční, jako například Wikipedie či jiné strukturované zdroje odkazů.

Přesný výklad toho, co bude akceptováno jako přiměřené užití, a co už bude spadat do nutnosti dohodnout si licenční poplatek, bude určeno až v budoucnu transpozicí směrnice do legislativy jednotlivých zemí, a samozřejmě i následnou judikaturou. Tento návrh tak zcela zbytečně vystaví mnoho internetových projektů nejistotě.

Absolutní filtrace obsahu znamená i absolutní kontrolu
Druhým zásadním problémem směrnice je opatření, navrhované ve článku 13. To dává provozovatelům internetových platforem, na které je možné nahrávat uživatelský obsah (text, obrázky, audio, video) povinnost, aby učinily všechny možné kroky k zajištění, aby tento uživateli nahraný obsah neobsahoval autorsky chráněná díla. A pokud je bude obsahovat, aby platforma buď získala licenci od držitele autorských práv, nebo aby obsah znepřístupnila.

Na první pohled rozumně znějící požadavek naráží na technologické nedostatky, které budou jeho zavedení provázet. Z původního textu návrhu sice vypadla explicitní zmínka o filtrech, nicméně u odborné veřejnosti panuje shoda, že jiným způsobem než filtrací všeho obsahu nebude možné požadavky tohoto článku splnit.

Takový filtr je komplexní software, který přes značný postup ve vývoji v posledních letech má své nedostatky. To, že nahraný obsah, třeba video, obsahuje část autorského díla jiného autora ještě neznamená, že se jedná o porušení autorského práva. Může jít o jednu z mnoha výjimek autorského zákona, například pro účely citace, parodie nebo recenze. Existující softwarové algoritmy pak nemají schopnost takovou výjimku rozpoznat, protože nedokážou posoudit kontext „lidským okem“. Jediným, kdo má možnost finálně posoudit, zda nějaké užití autorského díla porušuje zákon, je až soud, nikoli počítačový algoritmus.

Pokud by uvedené dílo přesto filtr zablokoval pod obavou, že se jedná o autorské dílo někoho jiného, naruší tím legální užití díla – a tedy svobodné šíření informací na internetu. Jak s nadsázkou uvedl spisovatel a informační aktivista Cory Doctorow, jeden z nejhlasitějších kritiků celé směrnice, „bylo by skvělé, kdybychom dokázali naučit rozpoznat parodii alespoň většinu lidí, u počítačů je to naprosto nemožné“.

Americký startup Pex, který vede Slovák Rastislav Turek, představuje v tuto chvíli zřejmě nejpokročilejší technologii v rozpoznávání videa, která je na trhu k dispozici. Podle Turka obsahuje jejich databáze více než 16 miliard videí a každým dnem zpracovávají 50 milionů nových. „Pex dokáže rozpoznat obsah už po půl vteřině. V tom není technicky problém. Problém je v tom, že ho nedokážeme rozpoznat tak, jak by ho klasifikoval člověk. Všechny varianty fair use, tedy výjimky z copyrightu, jsou pro technologii velmi komplikované,“ uvedl.

Podle Turka je pravděpodobné, že by software Pexu dokázal spolehlivě identifikovat použití 95 procent videoobsahu. „Stále tedy zbývá 800 milionů videí, která klasifikovat nedokážeme,“ vyčísluje. To vše za velmi vysokých nákladů, které nebudou dostupné pro každého. „Obecně je Article 13 velmi špatný návrh, který bude mít obrovský dopad na společnost nejen v Evropě, ale všude na světě,“ varuje slovenský podnikatel.

Nejde ale samozřejmě jen o nerozpoznanou parodii. Jak upozorňuje ředitel německého úřadu pro ochranu osobních údajů Ulrich Kelber, vystavit veškerý uživatelsky generovaný obsah evropských uživatelů sledování, které navíc z drtivé většiny provozují neevropské firmy, je velmi špatné pro lidská práva a pro svobodu projevu. Kromě toho je to také značné znevýhodnění hospodářské soutěže.

Ustanovení článku 13 kritizují i zástupci univerzit a vědeckých institucí, kteří pro své projekty nedostali výjimku. „Pokud bude tato odpovědnost uvalena i na vzdělávací a vědecká úložiště, může to zbrzdit rozvoj Open Access v Evropě,“ píše se v oznámení European University Association.

Podaří se pro směrnici získat většinu v Evropském parlamentu?
V europarlamentu dokument nejprve narazil, následně ale prošel i dlouhým dohadováním mezi hlavami členských zemí v Radě a následně v trialogu. V únoru jeho znění schválil klíčový výbor JURI, pro jeho přijetí bylo 16 hlasů proti devíti. Proti byli zástupci Greens–EFA a GUE/NGL, naopak pro hlasovali zástupci EPP a ALDE. Ostatní skupiny byly rozděleny, nejvýrazněji pak sociální demokraté. Zřejmě právě jejich postoj bude pro hlasování na plénu určující. Kritické hlasy se ale objevují i v EPP, proti budou hlasovat například lucemburští delegáti.

Skupina EPP, ve které patří k zastáncům například lidovecký europoslanec Svoboda, se snažila přesunout plenární hlasování již na polovinu března. Tento krok se všeobecně vykládá jako snaha dojít k hlasování ještě před tím, než se po celé Evropě spustí vlna protestů a demonstrací. V Německu a některých dalších zemích se již občané mobilizují, jiné, například Českou republiku, zatím problematika nechává chladné. To se může změnit poté, co německá, česká i některé další jazykové verze Wikipedie na celý den znepřístupní svůj obsah. Tato „wikistávka“ je v plánu na 21. března, zhruba týden před hlasováním.

Je třeba uvést, že zákonodárci jsou terčem zřejmě nejsilnějšího lobbingu v celé historii europarlamentu. O petici, kterou podepsalo téměř pět milionů lidí, už řeč byla. Specifikum copyrightového návrhu ale spočívá v tom, že do kampaně se na obou stranách vedle „obvyklých podezřelých“ – tedy nejrůznějších stavovských organizací a lobbistů na straně proponentů a občanské společnosti, vědců nebo aktivistů na straně jejich odpůrců – zapojily i jiní, velmi silní aktéři.

Proti návrhu vystupuje silně společnost Google a jiní velcí internetoví hráči jako například Wikipedia. Naopak vydavatelské domy hájí své zájmy prostřednictvím svých médií – v českém kontextu se nejaktivističtěji projevuje internetový deník miliardáře Křetínského Info.cz.

Podaří se internetové komunitě mobilizovat veřejnost tak, jak se to stalo v roce 2012 při protestech proti smlouvě ACTA? A zaleknou se jich europoslanci s vidinou rychle se blížících voleb, nebo kontroverzní normu odhlasují? O volbě, kterou mnozí naprosto oprávněně označují za milník ve svobodě internetu, se rozhodne 26. března.

Podpis pod petici za svobodný internet můžete přidat zde

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama