Vystupuju z vlaku v zastávce Špičky. Nikdo tady nenastupuje ani nevystupuje, vesnice je dobré dva kilometry v kopci, takže budu na startu sám. Nachystám věci, prozkoumám zastávku a na mostě nad kolejištěm zapínám hodinky. Ve vlaku jsme četl skvělou knihu Martina Šimečky „Tělesná výchova“ – o propojování sportu (hlavně běhání), s lidskou myslí. Nenapadne mě nic lepšího než si do uší pustit rozhovor s ním, o této knize.
Přeběhnu lužní les a Bečvu a kolem mlýna mezi poli zamířím na Skaličku. Mezi touhle vesnicí a Bečvou chtějí stavět přehradu, která by tuhle krásnou část přírody zničila. Alternativou je mnohem šetrnější suchý poldr, tak to snad dopadne dobře. Překážkou velké mase vody se ukazují nedaleké jeskyně a hranická propast, protože podzemní voda by se mohla natlačit až do krasových útvarů. A to by byla škoda.
Od Skaličky to beru po polní cestě, po chvilce vyruším zajíce a kochám se jarním počasím. Po pěti kilometrech si trochu popravím batoh a tkaničky, a zamířím k přírodní rezervaci Doubek. Mezi majestátními duby se táhnou lány medvědího česneku, ale protože i na tuhle variantu jsem alergický, nijak mě to neláká.
Po chvilce doběhnu zpět přes Bečvu do areálu hustopčeských šterkáčů. Tchán Norbert tu má s kamarády rybářskou chatičku a je tu fajn koupání, ale hospoda Jachta je ještě zavřená a tak si to krásně rozkvetlou třešňovou alejí zamířím na nádraží v Hustopečích. Vím že je tu veřejný vodovod, takže doplňuju vodu, zhltnu první tyčinku a Šimečku v uších vystřídá bývalý slovenský premiér Dzurinda a jeho povídání o tom, jak se mu dařilo kloubit politiku a běhání. Asi dařilo, během premiérování běžel šestkrát košický maraton míru.
Z Hustopečského nádraží je to po asfaltu cyklostezky pár kilometrů k Choryňskému mostu. Tady jsem v září natáčel otrávené ryby po dobře známé havárii. Přeběhnu most a další cesta je příjemný chodník podél břehu až do místní části Valmezu Juřinky. Zde ústí kanál z Rožnova, který údajně měl otravu přivést, ale panují o tom velké pochybnosti. Přeběhnu na druhou stranu a na cykloodpočívce si dávám druhou tyčinku. Je trochu chladno a fouká, ale nic hrozného.
Po cyklostezce, na níž díky blízkosti Valmezu zhoustl provoz, doběhnu na soutok vsetínské a rožnovské Bečvy. Tady je potřeba zatočit směrem k centru města, u nádraží přejít most a u kruháče, jehož vzduch je provoněný nedalekou továrnou na kávu JDE (dříve Dadák), se vrátit k řece. Na druhé straně mostu začíná Poličná – obec, která si před pár lety odhlasovala (spolu s nedalekou Krhovou) svoji samostatnost od Valašského Meziříčí a byl to tehdy nevídaný projev valašského separatismu. Poličná ale vypadá moc pěkně a asi jim tedy samostatnost svědčí. Na benzince doplňuju vodu a obědvám polomáčené sušenky. Mám za sebou něco přes dvacet kilometrů a zatím při běhu žádný problém.
Pokračování po břehu Bečvy přináší jediný trochu složitý úsek. Trasa se stočí na chodník, který jde přímo po břehu řeky a je z nestejně velkých kamenných kvádrů říční regulace. Zpomalím a oddechnu si po cca kilometru, kdy mě obec Jarcová přivítá naopak krásně pohodlným během po zatravněné protipovodňové hrázi. V Jarcové je jediný mírný kopeček na celé trase, a obec se táhne podél řeky dobrého tři a půl kilometru.
Na Jarcovou navazuje vlastně hned Bystřička, kde opět zamířím na benzínku pro doplnění vody. Mám za sebou 28 kilometrů, sundám propocené tričko, narazím ale na otázku, jak jej donést v batohu, aby nenamočilo všechno uvnitř. Igelitový sáček je jediná věc co jsem si nevzal, ale vyřešil jsem to pomocí dvou igelitových rukavic, které se na každé benzince rozdávají a promočené tričko do nich s trochou štěstí natlačím. Do uší si na další kilometry pouštím podcast Cesty Zdopravy.cz o železničních lokálkách a dozvídám se, že na konci května začíná jezdit na hvozdnickém expresu z Opavy nově opravený historický motorák. Mentální poznámka – udělat si tam výlet s Norou (a možná si to kolem říčky Hvozdnice taky proběhnout po celé její délce).
Slunce začíná více pálit, v Mikulůvce na křižovatce minu nově opravenou hospodu, kterou má majitel nejlepší vsetínské pekárny Radim Vaněk a poznamenám si do hlavy, že se s ním určitě chci potkat. Když doběhnu do Pržna, obce se dvěma kostely, mám za sebou 33 kilometrů a nohy začínají bolet. Na podcasty už není nálada, tak si pouštím náhodnou diskotéku z oblíbených skladeb. Radši se moc nezastavuju a úzkým chodníkem v aleji doběhnu k ratibořskému mostu. Za ním je psí cvičiště, vzpomenu si na ovčáka Rexe, se kterým jsme tady před mnoha a mnoha lety chodívali, a po vyasfaltované cyklostezce pod dálnicí doběhnu na semetínský most.
Tady jsem už skoro doma – je to obrátka mé tradiční jedenáctikilometrové trasy. Trochu oddechnu, hodím do sebe poslední zbytky energeťáku a vím, že těch posledních pět kilometrů už dám. Využívám možnosti běžet po travnatém břehu řeky, pak pod kolejemi, přes houpací most a okolo teplárny – tohle jsou metry co už znám nazpaměť.
U mostu na Mostecké mi hodinky ukazují 41 kilometrů – tak to bude chtít ještě kolečko městem. Otočím to až do parku, kde jsme ve středu plánovali jak jej lépe propojit s plánovanou tenisovou halou na Tyršovce. Vezmu to kolem památníku konce války na náměstí Svobody, který v dnešní den nemůže chybět, a zatočím to okolo Dolního náměstí. To je plné rodin s dětmi, které si tu vyrazili na kelímkové pivo z hospody u Lva. Cíl.
Po zastavení se rozhlížím, jestli nepoznám někoho známého, ale není mi souzeno moje pocity maratonského běžce sdílet bezprostředně po doběhu 😉 Dám si u Lva pivo a linecké kolečko, přičemž ani jedno mi neudělá moc dobře, tak se seberu a vyrazím posledních pár stovek metrů pěšky domů. Nadšený z toho, že takhle to splynutí těla a mysli asi Martin Šimečka myslel. Jen já, řeka a jaro. Tak dík!
